Pneumo-Tracheální Poranění Tlačiť
Napísal(a) Sharka   
Sobota, 09 február 2008
Hodně freediverů si myslí, že hlavním nebezpečím při freedivingu je samba nebo blackout. Samba bývá leckomu pro smích a pokud se při blackoutu neumře, je to také vlastně jen komická historka při posezení s přáteli-freedivery. Málokdo ale ví, že je tu ještě další riziko. V angličtině nazývané "lung squeeze", v češtině prozatím bez názvu. Dokud se neujme jiné pojmenování, můžeme používat označení pneumo-tracheální poranění (PTP).

Co je to PTP?

Jedná se o poškození plic a/nebo trachey jakožto následek barotraumatu při sestupu. Může to být kombinace plicního otoku (zbytnění krevních kapilár a hromadění tekutiny v plicních sklípcích), vnitrohrudního krvácení (způsobeného podtlakem, kdy popraskají plicní sklípky a okolní kapiláry nebo častěji trachea) a vykašlávání krve (která pokryla plicní sklípky a brání výměně plynů). Symptomy mohou být cyanóza, vykašlávání krve, dávivý kašel, sípání, šelesty, obtížné dýchání až dušnost, závrať, malátnost, extrémní únava později během dne, napětí v plicích, bolest v hrudní oblasti... Třebaže jsou tyto případy ojedinělé, při těžkém PTP je třeba počítat také s možností sekundárního utopení. Místo aby se postižený topil pod vodou, topí se ve vlastní krvi. Krví pokryté plicní sklípky totiž nezvládají výměnu oxidu uhličitého za kyslík. Hrozí-li nebezpečí sekundárního utopení, je vhodné, aby byl postižený hospitalizován, případně aby ho někdo hlídal během spánku.

Jak vzniká?

Především podtlakem při rychlém sestupu, kdy se tělo nestíhá dostatečně adaptovat na dosaženou hloubku. Je také časté při skokových pokrocích v hloubkových výkonech, kdy se maximální dosažená hloubka posouvá najednou o několik metrů. Zvláště ohroženi jsou příznivci pakování. Může se ale přihodit i při výdechovém cvičení s výpaky na bazénu, kde dochází k prudkým změnám tlaku v plicích během krátkého časového intervalu (obvykle několik sekund). Často následujeme příkladu zkušenějších freediverů, kteří krev ve slinách považují jen za nepříjemnou součást tréninku, ale nic, čím by se měli více znepokojovat. Ti, co vážnější PTP prodělali, jsou ale přesvědčeni, že pokud jste jím jednou prošli, vaše plíce zůstávají poškozené a bude k němu v budoucnu docházet snáze. Musejí být více opatrní a déle trénovat po malých dávkách to, co by jindy šlo podstatně rychleji.

Kdo je nejvíce v ohrožení?

 

  1. Sezónní freediveři, kteří se nepotápějí po delší období a pak očekávají, že navážou kde skončili naposledy.
  2. Freediveři, kteří se potápějí do hloubek na závodech, ale jinak se pohybují v mělkých vodách.
  3. Nováčci, kteří se učí pakovat a tím mohou vyrovnat ve větších hloubkách, kam by se jinak nedostali.
  4. Freediveři, kteří používají pakování, aby se dostali hlouběji místo aby se naučili dostat do hloubek postupným zvykáním a propracovanými technikami vyrovnání tlaku.
  5. Nováčci, průměrní i zdatní freediveři, kteří nejsou spokojeni s dosaženými hloubkami a tak se přepakovávají a díky tomu jsou stažení, příliš rychle sestupují a v hloubce čelí silným kontrakcím.
  6. Freediveři, kteří se snaží pod časovým tlakem dosáhnout jistou hloubku před závody a dělají skoky ve výkonech o 5-10m za ponor.

Jak se vyvarovat PTP?

 

  1. Sestupujte pozvolna, aby se tělo vyrovnalo s rychlými změnami v okolním tlaku (cca 1 m/s). Rychlý sestup odráží náš strach. Možná se bojíte, že nebudete mít dost vzduchu na cestu zpět nebo nejste sžití s hloubkou a necítíte se v ní uvolněně. Pak se ponor odvíjí ve stylu co nejrychleji dolů a pak raději honem zpátky na povrch. O tom by to ale být nemělo.
  2. Nepakujte, ale pracujte na zlepšení vyrovnávacích technik a dejte tělu čas na přizpůsobení se vyrovnávání tlaku ve větších hloubkách. Do hloubek se jde potápět i bez pakování. Například Umberto Pelizzari se při ponorech do více než 80m bez pakování obešel.
  3. Buďte realističtí ohledně pokroků a potřebného času při dosahování hloubek (neměřeno na týdny, ale měsíce a roky).
  4. Používejte některý druh výdechového cvičení (max. na 95% výdechu) pro zvýšení flexibility hrudníku a zvykání na hypoxii, cvičte si flexibilitu hrudníku a bránice třeba každý den.
  5. Potápějte se jen když se cítíte odpočatí a v pořádku.
  6. Vyvarujte se negativním ponorům.
  7. Po nemoci (i rýmě) začínejte pozvolna a 14 dní si postupně zvykejte než se dostanete k běžným výkonům. Nemocní, nastydlí a unavení se nepotápějte.
  8. Snažte se předejít silným kontrakcím v hloubkách.
  9. Hlídejte si hydrataci, abyste měli krev zředěnou na normál.
  10. Užívejte opatrně vyrovnávání Frenzel-Fattah. Pokud vyrovnáte touto technikou, můžete se dostat na reziduální objem plic a další snahy o opakování tohoto vyrovnání vás přivedou pod reziduál.
  11. Prodlužte si zahřívací ponory a snažte se je co nejefektivněji využít.

Jeden příklad za všechny

Peter Scott, Kanada, článek pro DeeperBlue
14. září 2002 jsem se potopil do -35m poté, co jsem se zotavil ze čtrnáctidenního zánětu průdušek. Následující víkend jsem se pokusil o -42m. Hloubku, která poměrně zaostává za mým osobním rekordem s monoploutví a jak jsem usuzoval, nemělo by u ní hrozit PTP. Když jsem se vynořil, řekl jsem svému buddymu, Ericovi Fattahovi, že to byl dosud můj nejtěžší ponor. Což bylo vidět - zoufale jsem lapal po dechu. Kašlání a sípání bylo tak zlé, že mi trvalo dobrých deset minut než se mé končetiny vzpamatovaly z kyslíkového dluhu. Držel jsem se bójky a snažil se krotit návaly křečí vyvolaných kašlem, drásajícím mojí bránici. Stephanie Ortlepp mě odtáhla zpátky k pobřeží, protože jsem nemohl dýchat natolik, abych mohl plavat sám. Cítil jsem, že mám plíce zevnitř potažené krví, která brání plicním sklípkům zásobovat tělo kyslíkem. To mě ani nepřekvapovalo vzhledem ke spoustám krve, které jsem vykašlával do moře. Trvalo mi téměř dvě hodiny než jsem se mohl plně nadechnout bez vykašlávání krvavých hlenů. Spousta času k přemýšlení, co se stalo špatně. Bolest v hrudníku ustoupila až po týdnu a za další týden jsem mohl konečně volně dýchat.

Závěrem

Pamatujte: pokud se při potápění objeví krev, byl to nepodařený ponor. Nezáleží, jestli symptomy sedí na PTP nebo ne. Pokud vás potom má bolet na prsou nebo budete několik dní malátní, je to špatné. Není v pořádku kašlat krev - může to být lehký zánět dutin, ale i život ohrožující plicní barotrauma. Pokud vás po ponoru bolí v hrudníku nebo v krku a cítíte, že něco není v pořádku, doporučuje se počkat 10-15 minut a přitom se snažit zhluboka něco vykašlat. Výsledek vyhodnotíte celkem jednoduše: - trochu krve znamená 1 týden bez podvodních aktivit, poté začnete na poloviční hloubce než v té, ve které k poškození došlo, a přidáváte po 2m při každém ponoru - víc krve než slin značí na 14 dní z vody, návrat stejný jako u předchozího bodu - samá krev a žádné sliny je případ pro lékaře. Jen je potřeba ho upozornit o co se jedná, protože krev v plicích je vidět na rentgenu a doktor by snadno mohl dojít k závěru, že jde o prasklé plíce. - pokud potíže přetrvávají déle než tři dny, je nutné opět vyhledat plicního lékaře Pomalý návrat k původním výkonům je nezbytný, nedostatečně zacelené poranění se snadno otevře a hojení trachey a plic je poměrně zdlouhavé. Jako nejčastější chyba se jeví zaklonění hlavy pod vodou. V trachee dochází k pnutí a je náchylnější k poranění. Mírné shrbení podobným potížím zabrání (obzvláště dole na obrátce). Také instruktoři, kteří pořádají FD kurzy, by měli zvážit zařazení PTP jako součást výuky bezpečnosti.

Důležité upozornění: jako podklad pro tento materiál posloužil článek od Petera Scotta "Fear the Squeeze" a zkušenosti freediverů, kteří přispívají na konferenci DeeperBlue.net. Vzhledem k nedostatečnému lékařskému výzkumu tohoto problému se jedná jen o výtah z dostupných materiálů a nelze ho brát za ověřený.

 

Diskutovať o tomto článku vo fóre. (4 príspevky) 

 

 
< Predchádzajúca   Ďalšia >